Jak se samičky kolibříků brání sexuálnímu obtěžování? Maskují se za samečky.
Sexuální dimorfismus – tak se odborně nazývá odlišný vzhled samiček a samců u zvířat. Tyto mezipohlavní rozdíly se vyskytují především u druhů, které nejsou monogamní a kde se o potomky stará převážně samice. Většinou jsou to samci, kdo je v páru výraznější, barevnější, větší, nesoucí nějaký charakteristický znak navíc; zatímco samice jsou spíše nenápadné, aby lépe splynuly s prostředím a byly tak chráněny proti predátorům při zajišťování výchovy potomků. Výrazné sekundární pohlavní znaky samců potom hrají svou nezastupitelnou roli při námluvách, kde úspěch je odměněn přenesením genetické informace vítěze do dalšího pokolení.
V evoluci proti sobě v tomto případě působí dva procesy: přírodní a pohlavní výběr. Přírodní výběr hovoří o tom, že jedinci, kteří jsou zdraví, zdatní, odolní a dobře přizpůsobení okolním podmínkám mají největší šanci dožít se dospělosti, zplodit potomky, a tak předat svoje geny další generaci. Naproti tomu pohlavní výběr je naměřen čistě na úspěch u něžného pohlaví. Tím dochází ke zvýhodňování takových znaků, které jsou oceňovány samičkami jako symboly atraktivity. A jelikož je mezi jedinci velké konkurence, nabývají tyto sekundární pohlavní znaky někdy až absurdních podob, které mohou v konečném důsledku omezovat takového samce v běžném životě a tím ohrožovat jeho zdatnost. Příkladem mohou být enormně velké parohy u jelenů, které jsou již pro svoji váhu překážkou v normálním pohybu; obrovská hříva lvů, díky níž je takovému samci na vyprahlé savaně ještě větší horko a navíc se v ní lépe daří různým breberkám; nebo extrémně dlouhý a těžký ocas pávů, který jim prakticky znemožňuje létat. Pokud je však takový jedinec i přes svůj hendikep schopen přežít, je to pro samici signál, že se jedná o opravdu zdatného a neohroženého alfa samce, za což pak slízne zaslouženou smetanu.
Jedním z druhů, u kterých pohlavní dimorfismus pozorujeme jsou kolibříci. Zároveň se většiny jejich druhů vyskytuje (pro ptáky velice vzácný) zvláštní jev, který je velmi složitě vysvětlitelný pohlavním výběrem – asi třetina samiček je v dospělosti zbarvená stejně nápadně jako samci. Stejný fenomén byl zaznamenán také u několika málo druhů vážek, ještěrek, motýlů nebo ryb. Američtí vědci z Houstonu v Texasu ve své práci zkoumali 436 jedinců kolibříků bělokrkých (Florisuga mellivora), z nichž 324 mělo samčí typ zbarvení (modrá hlavička, zelená křídla a bílý krk a bříško) a 107 samičí (zelená hlavička, křídla i krk a bílé bříško). Vývoj zbarvení je u těchto ptáčků zvláštní také tím, že u všech mláďat se vyskytuje téměř totožné zbarvení jako je to samčí a teprve postupně v dospělosti většina samiček zezelená. Proč však některé zůstanou maskované jako samci, resp. mláďata je zatím záhada, kterou se pokusili vědci objasnit ve své publikaci vydané v časopise Current Biology.
Sledováním kolibříků v přírodě po dobu několika let došli výzkumníci k očekávanému závěru, že samčí zbarvení nepřináší samicím žádné výhody z pohledu sexuálního výběru. To by bylo divné už z toho důvodu, že samčí typ zbarvení mají také všichni nedospělí jedinci. Badatelé naopak zjistili, že modré zbarvení významně chrání před napadáním ze strany jiných kolibříků, ať už se jednalo o sexuálně motivované „obtěžování“ od samců nebo agresivní souboje o potravu, které byly pozorovány i mezi samičkami v rámci sledovaných krmítek. Dostatečný přísun potravy je přitom pro kolibříky klíčový, jelikož jejich rychlé mávání křídly společně s maličkým tělem je pro ně extrémně energeticky náročné. Výsledkem tohoto maskovacího manévru tak je, že samičky, jež se rozhodnou ponechat si modrá peříčka jsou lépe živené a méně napadané, užívají si tedy déle stejných výhod, jako mají mláďata. Jedná se tak o první jednoznačné vysvětlení využití sekundárního pohlavního znaku k jiným účelům než je větší úspěch v rozmnožování – samičky to pravděpododobně dělají pro udržení svého sociálního postavení.
Pozoruhodné ovšem je, že když vědci porovnali procento samiček s modrým zbarvením v různě starých věkových skupinách, zjistili, že s věkem dochází k postupnému zvyšování počtu zelených samiček, tedy těch, které mají „přitažlivé“ zbarvení. Zatímco mezi mladými dospělými samicemi jich byla zelená pouze čtvrtina, v pozdějším věku toto procento postupně narůstá až na téměř 90 %. Důvodem pravděpodobně budou biologické hodiny samiček, které jim přeci jenom začnou s věkem postupně tikat a ony se rozhodnou vyměnit pohodlí a sociální výhody za mateřství.
Úvodní foto: Zdeněk Macháček, unsplash.com