Nebezpečnost meteoru není dána jeho velikostí
„Po celá desetiletí si vědci lámali hlavu s tím, proč některé meteority způsobují masová vymírání a jiné, i když opravdu velké, ne,“ říká sedimentolog Chris Stevenson z University of Liverpool.
Taková masová vymírání jsou obvykle připisována ochlazení vzniklé vlivem dopadu meteoru, kdy obrovské objemy explodované půdy zadusí sluneční světlo, vyhladoví rostliny a řasy a uvrhnou planetu do zimy.
Je logické domnívat se, že větší meteority by měly mít na globální biosféru větší vliv než ty menší. Geologické záznamy Země tomu však odporují.
„Je to překvapivé, když uvážíme všechna fakta,“ vysvětluje Stevenson. „Po dopadu čtvrtého největšího meteoru tvořícího kráter cca 48 km pokračoval život na Zemi jako obvykle, zatímco náraz poloviční velikosti byl spojen s hromadným vymíráním před 5 miliony lety.“
Nárazové zimy obvykle trvají jen několik let, ale lehký prach může v ovzduší přetrvávat až 100 000 let.
Geochemik Matthew Pankhurst ze španělského Technological and Renewable Energy Institute a jeho kolegové analyzovali tento vyvržený prach ze 44 dopadů meteorů za 600 milionů let.
„Pomocí této nové metody pro hodnocení minerálů v pokrývkách vyvržených meteoritů ukazujeme, že pokaždé, když meteorit, velký nebo malý, narazí na horniny bohaté na draselný živec, koreluje to s hromadným vymíráním,“ říká Stevenson. To bylo konzistentní za posledních 600 milionů let.
„Dopady meteoritů, které zasáhly horniny chudé na draslíkový živec, odpovídají pouze intenzitě zániku pozadí,“ vysvětluje tým ve svém novém článku.
Živce jsou hlinitokřemičité horniny, krystalizované z magmatu, které tvoří asi 60 procent zemské kůry. Draselný živec je běžný v mnoha půdách a na rozdíl od jiných látek, které se během těchto meteorických dopadů dostaly do naší atmosféry, je to bezpečná a nereaktivní chemikálie.
Draselný živec je však silný aerosol, který může výrazně změnit složení oblačnosti.
Tým tedy navrhl, že jakmile odezní okamžité účinky odstřelování zemského povrchu do atmosféry, začne do hry vstupovat chemie toho, co přetrvává ve vzduchu. Pokud je to normální jílový prach, klimatický systém se znovu vyrovná, ale pokud je to draselný živec, pokračuje v narušování dynamiky pozemských mraků dvěma klíčovými způsoby.
Více minerálů tvořících led ve vzduchu znamená, že oblaka budou obsahovat vyšší podíl ledových krystalů na rozdíl od hustých vodních kapiček, které se obvykle nacházejí v nižších a teplejších oblastech oblohy, díky čemuž budou tyto mraky průhlednější. To snižuje odrazový efekt, který mraky vodních kapiček obvykle mají (albedo), což umožňuje průchod většímu množství světla, které ohřívá planetu.
Oslabené albedo také potlačuje zpětnovazební mechanismy chlazení mraků, čímž se zvyšuje citlivost klimatu. To následně činí celý klimatický systém zranitelnější vůči dalším poruchám, jako jsou zvýšené emise ze sopečných erupcí.
Některé z největších světových vulkanických událostí nejsou spojeny s hromadným vymíráním, ale jiné ano. A ty jsou také náhodou spojeny s větším množstvím draselného živce v naší atmosféře.
„Mnoho smrtících mechanismů proměnlivě koreluje s událostmi vymírání v průběhu geologického času: shodují se s těmito vzácnými obdobími destabilizace klimatu atmosférickým draselným živcem,“ píší vědci.
Je neuvěřitelné, jak mocné může být něco, co nám vůbec přímo neškodí, když je to na špatném místě.
„To silně naznačuj, že hnacím motorem závažných extinkčních epizod je kritická změna ve funkci atmosféry,“ píše Pankhurst a kolegové.
„Antropogenní aktivity mohou představovat podobné klimatické síly s rychlým vstupem aerosolů do atmosféry, které ovlivňují dynamiku mraků.“
Tento výzkum byl publikován v časopise Journal of the Geological Society.
Zdroj: ScienceAlert
Ilustrační fotografie: Austin Schmid via Unsplash